Výlety s dětmi → Kraj → Středočeský kraj → Ze Srbska do Berouna podruhé – proti proudu divočinou

Ze Srbska do Berouna podruhé – proti proudu divočinou

Podél Berounky

Oproti cestě kolem Alkazaru, která je pohodlná, vydlážděná a hlavně o víkendech relativně plná lidí, nabízím zde cestu podél Berounky, která pohladí samotářské typy a nabídne útěchu těm, kdo hledají na svých cestách klid a tichou náruč přírody. Jde o tu samou cestu jako v prvním případě – stejný výchozí i cílový bod – ale cestovateli se tu bude zdát, jako by byl najednou v jiném světě a ruch a hlahol pozoroval jen tiše z povzdálí. Je s podivem, jaké rozdíly může Berounka přinášet každému břehu zvlášť.

Levý břeh (při pohledu proti proudu) se na první pohled zdá být zemí nikoho. Divoce zarostlé břehy všelijakou luční květenou, místy až dvoumetrové kopřivy, stromy rostoucí podivně přes sebe a uprostřed toho všeho jen dvě stopy vyjeté v trávě (od aut pohodlných rybářů). To všechno jen díky rezervaci Tetínské skály, která zatím ještě udržela tyto končiny relativně nedotčené. Tady nemusíte uhýbat rozjetým „in-lajnistům“, ale pokud budete chtít vzít kočár, už to bude chtít nějaký se zvýšeným podvozkem.

Pokud máte rádi tajemná místa a ani vaše robátka se nebojí temných zákoutí, pak sledujte cestu pozorně. Až se změní povrch a blátivé stopy vystřídá na chvíli štěrk, zbystřete a hledejte pěšinku doleva svahem, směrem k železniční trati. Najdete-li ji a trať překročíte, (zde je poměrně dobrá viditelnost, ale samozřejmě platí: zbytečně se na kolejích nezdržovat!) vstoupíte do starého opuštěného lomu Montánka (Kavčí lom).

Zde ustala těžba před sedmdesáti lety. Dříve byl lom spojen s Alkazarem pomocí lanovky přes řeku, ale se zánikem těžby byla i ta zrušena, takže veškerá vegetace, na kterou narazíte, tu nerušeně roste již téměř třičtvrtě století . Do lomu totiž kromě cesty přes trať již dnes není jiný přístup. Ve stěnách lomu na vás čeká několik chodeb a jeskyní, které uchvátí každé zvídavé dítko (i leckterého dospělého). V dnešní době jsou chodby ještě prohlubovány (jeskyňáři z Tetína), ale samozřejmě – jako již tradičně – ty nejzajímavější útvary jsou schovány za pečlivě zamčenými ocelovými poklopy. Kdo ví, co se tam skrývá za tajemství…

Toulám se krajem, až pod Tetín

Když se vrátíme zpátky k řece a budeme pokračovat v původním směru, na chvíli se může zdát, že už se nikam dál nedostaneme. Vyjeté stopy sice pokračují, ale člověk má skoro pocit, že ho rozbujelá vegetace přímo pohltí. Tu se před námi ale otevře veliká louka a nahoře na kopci vykoukne obec Tetín, známá starověkým hradištěm (resp. jeho zbytky). Na konci této louky, když mineme osamocené železniční hradlo, pod mostkem trati odbíhá pěšinka na Tetín, kolem Tetínských vodopádů. Ale o tom až zase příště… Po nějakých pětistech metrech se otevře údolí, na jehož vrcholu – na skále – Tetín stojí.

Zbytek cesty je klidný jako voda v Berounce. Dlouhá rovina, nic překvapivého, žádné náhlé zvraty. Orientační bod – železniční most – je jasně vidět už zdaleka a tak si každý může udělat jasnou představu o tom, kolik mu ještě zbývá. (Ideální pro dotazy typu „..a jak je to ještě daleko?“ , „kdy už tam budem…?“ apod. Za mostem po panelové cestě až k nádraží.

Autor článku Muzzy — otec od rodiny milující turistiku a přírodu. Rád jezdí na výlety ve středočeském kraji, kde zejména přes léto využívá ubytování pro rodiny s dětmi.
Publikováno 19. 8. 2011 21:12