Výlety s dětmiKrajStředočeský kraj → Svatojánské proudy

Svatojánské proudy

Svatojánské proudy

Znaveni pracovním týdnem, jistě hledáte klidné místo na procházku s dětmi, kde by si vaše upracovaná a ustaraná hlava mohla alespoň na chvíli v klidu odpočinout. Hodit každodenní starosti za hlavu a jen tak se kochat nádhernou přírodou a pokud možno nemyslet na nic. Nebo aspoň na nic důležitého.

Jedno takové místo znám. Je kousek za Prahou a rád tam jezdím nejen s dětmi, ale často i sám, jen tak na pohodu. Má poetický název – Svatojanské proudy. Dnešní Svatojanské proudy už jsou jen takovým ztraceným mementem toho, jak se před mnoha tisíci lety Vltava s chutí zakousla do zdejšího skalnatého terénu a vytvořila údolí plné divokých peřejí a meandrů.

Všechna divokost už několik desetiletí odpočívá v širokých a plochých vodách Slapské a Štěchovické přehrady, přesto je minulost jednoho z nejdivočejších míst na Vltavě velmi zajímavá a poutavá nejen pro dospělé návštěvníky, ale i pro děti.

Svatojanské proudy, nacházející se v oblasti mezi Štěchovicemi a Novými Třebenicemi (hráz Slapské nádrže) jsou známé v české kotlině již po celá staletí a jejich historie skrývá nejednu zajímavost. Už v sedmnáctém století nechal Císař Ferdinand odstřelit kus největší skály, která ohrožovala plavbu lodí na tehdejší důležité dopravní tepně z Rakouska a na počest tohoto činu zde pak byl vystavěn Ferdinandův („solný“ – podle nejčastěji převážené komodity) sloup. O sto let později k němu přibyla socha sv. Jana Nepomuckého (odtud název Svatojanské proudy), patrona plavců a lodníků. (Oba tyto monumenty byly přeneseny a najdeme je pod hrází Slapské přehrady.) I přes tyto terénní úpravy ale zůstaly svatojánské proudy velmi nebezpečným místem, které prověřovalo zkušenosti vorařů a lodivodů a nejedna loď skončila smutným osudem, vyhozena silným a dravým proudem na skaliska.

Koncem 19. století, v obrozenecké době, kdy přední básníci, spisovatelé a badatelé bloumali po krásách Čech a Moravy a pak o tom psali poutavá díla, se staly Svatojanské proudy silným turistickým lákadlem. O divokých vodách Vltavy – konkrétně o této lokalitě – se zmiňuje ve stejnojmenné symfonii i náš přední hudební skladatel Bedřich Smetana. Rozvoj turismu v této oblasti ve 20. století expandoval do takových rozměrů, že zde vznikaly hotýlky a hostince, a divoké peřeje splouvaly speciální výletní pramice (šífy), na které se vešlo až 200 lidí. Dnes můžete podobné vidět například na Slovensku – nazývají se „pltě“. Roku 1889 zde Klub českých turistů ze Štěchovic zavedl vůbec první oficiální značenou turistickou značku a o devět let později můžeme popis cesty nalézt v publikaci „Příruční knížka pro výletníky“. Také se zde zakládaly první trampské osady – například osada Ztracenka.

To vše je dnes bohužel historií, kterou pamatují jen naši dědečkové. Výstavba Štěchovické a Slapské přehrady pohřbila nejen divoké peřeje, ale také malebné hotýlky, šífy i rozeklané skalní masivy. Něco málo zde ale přeci jen zbylo. Nově vzniklá naučná stezka, vedoucí podél dnešní hladiny Vltavy, prochází po stopách (ne)dávné historie. Začátek (jeden z konců) stezky je u štěchovické elektrárny; odtud příkrým svahem až k podivnému drátěnému tunelu. Stezka prochází ochrannou klecí nad obřím potrubím, které spojuje turbínu elektrárny s velkým vodním rezervoárem, schovaným na vrcholu kopce nad Štěchovicemi. Hned na začátek cesty je to úchvatná podívaná.

Cesta, vedoucí vysoko nad původními proudy (ale relativně nízko nad dnešní hladinou) se proplétá mezi skalami, probíhá údolíčky a sem tam mine nějakou chatu. Umělé stezky, jištěné zábradlím, jakoby vytesané do skály a dokonce dva průchozí přírodní tunýlky. Všude klid, ticho a z protějšího břehu vás skoro celou cestu ke hrázi Slap sledují temné vysoké skály, jen tu a tam porostlé drobnou vegetací. Opravdu jedinečný pohled.

Vzhledem k nepřístupnosti obou břehů, divokému skalnímu kaňonu a skutečnosti, že voda pod vámi právě vyvěrá od paty Slapské hráze (tudíž je neskutečně studená), zde jen minimum odvážlivců, co by se chtěli koupat. Těch pár chatařů, co tu bydlí (chudáci, na turistické značce), si raději navečer vytáhne pramici a pohrouží se do jedné z temných zátočin, pokoušejíce štěstí s rybolovem.

Po stopách našich předků

Světlým bodem civilizace je osada Ztracenka. Je to vlastně pozůstatek původní trampské osady z počátku minulého století. Kvůli vodním dílům se musela od vody celá posunout, aby unikla zaplavení. Její obyvatelé se dodnes snaží zachovat odkaz dávných trampských předků, některé sruby jsou i 80. let staré. Držím jim palce, protože uchovat odkaz historie v co možná původní podobě na turistické značce musí být hodně náročné. Ale díky Bohu za ně.

Blíží se konec naší cesty. Přístaviště Pražské Paroplavební Společnosti (PPS) nabízí v sezóně od dubna do října výletníkům netradiční způsob, jak se vrátit do Prahy, se zastávkami ve Štěchovicích a Davli. Loď ale jezdí jen párkrát denně, takže doporučuji předem si zjistit plavební řád.

Na ty z nás, kdo výlet parníkem oželí a budou si chtít prohlédnout hráz zblízka, čeká až na vršek převýšení 70 metrů a dohromady více než kilometr cesty. Rozhodujícím bodem je již zmiňovaná socha sv. Jana Nepomuckého, od které vede buď poměrně příkrá silnice, nebo kratší varianta – ještě příkřejší schody. Odměnou za bolavé nohy a propocená záda vám ale bude náměstíčko Nových Třebenic, vybavené obchůdkem, skvělou restaurací a zastávkou busu PID, který vás zaveze buď do Štěchovic, nebo rovnou do Prahy.


Muzzy

Autor článku (42 příspěvků) — otec od rodiny milující výlety a přírodu.
Publikováno 2. 10. 2011 18:41

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+

Zapojte se do diskuze

Přidejte váš komentář

«

»


Sledujte nás Facebooku! Sledujte nás Twitteru! Sledujte nás Instagramu! Sledujte nás Youtube!

© 2008 - 2019 Ondřej Kocman — Všechna práva vyhrazena. Vložit příspěvek